THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kam míří celá česká scéna jistě netřeba nijak zvlášť komentovat. Stačí, že kapely pomalu nemají kde ani pro koho hrát, honoráře za vystoupení často zavání science fiction a ač je to pro někoho možná k nevíře, ani cesťák není pokaždé samozřejmostí. Jistě, undergroundová síť firmiček a dister funguje i u nás, jen jejich vydavatelská činnost bývá drobátko jednostranněji zaměřená. O to více potěší, když se i melodičtěji orientovaný spolek dočká péče, byť miniaturního, vydavatelstvíčka. Správně, mluvíme o I.F.A. records a českobudějovických TRAIS.
„Věrozvěst“ Dalas v recenzi na kompilačku TEMNO II skupině přiřkl punc staromilců se slušným zvukem a dobrými instrumentálními výkony. V podstatně výstižné resumé, pod které stačí přidat signaturu, ovšem nebylo by to příliš spravedlivé ani objektivní. Začněme tedy tou náklonností k dobám minulým. Je samozřejmě pravda, že heavy trash podobného ražení se hrával převážně v osmdesátých letech, ovšem pokud to tak kapela skutečně cítí, proč ne? Větší problém bych viděl v samotném provedení. Všech šest skladeb je totiž postaveno na jednom mustru, podobné si jako vejce vejci a defacto tak splývají v jednu jedinou. Šikovná sólovka Martina Przeczeka nespasí tak trošku prdelózní rytmiku, která místo aby muziku nakopávala dopředu, spíše ji tahá ke dnu. Zpěvák Radek Popel pak, byť chce být chlapácky metalově nakřáplý, zbytečně tlačí na pilu expresivity a ve výsledku je to častěji pro smích, nežli ku prospěchu věci. Navíc si bere ze všech klišé, co jich jen styl nabízí (úvodní falzetový výkřik ve třetí skladbě "Bojuj za svobodu" například). Nutno ocenit, že skupina skladby zbytečně nenatahuje, ovšem význam drastického fade-outu v již zmiňované trojce mi uniká. Texty pak celkový dojem dotváří a podtrhují. Snaha o sdělení závažnějšího je cítit (jednička "V.ůdce R.asy A.dolf H.itler"), bohužel samotné rýmovánky zapadají do obecné představy metalového textu o ničem. Bohužel!
Závěrem přistupme k bodování. Zvuk je na poměry českých kapel, potažmo demosnímku, nadprůměrný, tedy za sedm. Průměrná instrumentace za pět, vše ostatní za tři. S přihlédnutím v jaké rubrice se pohybujeme, jasnému nedostatku financí na delší pobyt ve studiu a tomu odpovídajícímu načinčání nahrávky,tedy celkově za čtyři.
Jde vlastně o demáč a jako takový disponuje slušným zvukem. Samotní TRAIS sice uvízli někde hluboko v osmdesátkách, ale problém je spíš v tak trochu "hrncovním" zpracování učební látky. Zatím tedy mají před sebou ještě hodně práce a co dohánět z probraného učiva.
4 / 10
Radek Popel
- zpěv
Martin Przeczek
- sólová kytara
Tomáš Král
- kytara
Martin "Mates" Remta
- basa
Ondra Bílek
- bicí
1. V.R.A.H.
2. Anděl pomsty
3. Bojuj za svobodu
4. Trais
5. Perzekuce-Exekuce
6. Andělův pád
Anděl pomsty (demo) (2001)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.